Můj sen je stkán z mlh jemné páry
nad duše tůní bezdnou, stmělou,
dne hasnoucího zbledlé žáry
kam slední paprsk chvějný stelou.
Tam luny fantom plane zlatý
a snivých hvězd se třpytí slze –
lesk hladě sítin kruhem spjatý
jen dřímá v lehounkých par mlze.
Tiš ona tmí se plna taje
v hloub svůdnou, neznámou a zrádnou,
v níž oblak bílý přelud hraje,
v níž noci věčné stíny vládnou.
Má duše záhadná a němá
je v sobě tajemstvím si pouhým,
závratnou tůní, dna jež nemá,
jíž povrch snem je objat dlouhým.
A v jitra plesech, vzruch a žáry
kdy horám zoře v skráně stelou,
mlh – snů mých – zlatí jemné páry,
však nevniknou v říš hlubin stmělou...