Než záblesk rána zlatem vzplál po jizby rozlit zdech, Marii na rtu úsměv hrál, jež v sladkých dlela snech.
To hoch ji spanilý a mlád jal v čarný vidin kruh, neb tušila, že má ji rád on, záhadný ten duch!
Když spatřila ho včera zas, jdouc ze mše nedělní, zrak její spěchal v úkryt řas – jak toužně zřel on k ní!
Však teď, on, sličný rytíř – v snech, kdy širý kraj si zdřím, on teď ji tisk’ svých na ňadrech a v dál kams jela s ním.
Oř sněhobílý, jakby v let byl vichrem divě hnán, tmou unášel je – stále v před – les mizel zpět i lán – –
Tu nebem nízko táh’ se mrak, z hor hřměl již bouře běs – Marii bylo úzko tak, a přec v ní vířil ples!
Kol dusný, nehybný ten vzduch kůň prorážel jak blesk – ji v objetí měl statný druh, a přec ji pojal stesk!
A jeli, dívčin vlahý zrak se k němu plaše zdvih’ – on líbal však jej vroucně tak, on bázně nepostih’...
Též její snivý, něžný duch v klín opojení kles’: již nezřela, jak tměl se luh, jak hustým stal se les.
Již neslyšela bouře hlas, ni dálných proudů spád, jen cítila, jak slzy z řas jí slíbal tisíckrát...
A náhle – divý trysk jich v ráz je v temnou propast vmet’ – kams řítili se ve skal sráz – – Ó hrozný, hrozný let! – – –
Zděšena dívka ze spánku se vytrhla. Již den plál v oknech nachem červánků, ten tam byl strašný sen.
Však cítila, až uzří – jej, co o něm snila dnes, že k ňadrům skloní obličej žár v srdci, v duši ples –
A cítila, že vše on zví, že šťastný přijde k ní! – – To duší válo tajemství jí sladké příštích dní.
Cookies on Poetry Cove