Jak jednotvárně, beze změn
v mé stmělé jizby tichý sen
zní deště zpěv, zní deště sten!
Já k ňadrům bouřným hlavu níž
co kloním, duše v bájnou říš
kams letí – stále dál a výš – –
Mou skrání táhnou mraky dum,
snů divných rej a ruch a šum,
rtem výkřik tuhne v citů tlum.
Tak šumný dálných proudů spád,
jímž bor nám v hloubi zdá se lkát,
jme snivou duši chodce rád – –
Dál, jednotvárně, beze změn
v mé jizby stmělé tichý sen
zní deště zpěv, zní deště sten – –