Na té mezi chudé,
jíž jest moje žití,
bohudík – též kvítí
časem vyrůstá!
Kam jen hlédnu, všude
chudobky se tísní,
když je líbám, písní
přejdou na ústa.
Po bouřích a vřavě,
po strastech a boji,
když zas v duši moji
vstoupí míru sen –
vášnivě a žhavě
ret můj k nim se kloní
a již zpěvem zvoní
touhou rozechvěn.
Zvou mě k sobě, k sobě
na výsluní snivém!
Pohnut krás jich divem,
slzy ve zraku,
v sladkých vášní mdlobě –
ač jsou chudé pouze –
líbám je tak dlouze
v citů zázraku!...
Ač jsou jenom chudé,
chudé, jak mé žití –
bohudík, to kvítí
pro mě dostačí,
kam jen hlédnu, všude
chudičké se tísní,
z něho však já písní
tím jsem bohatší!...