Chaloupka.

Cos jako láska v duši mojí plane když večer zírám k oné chatce nízké – cit blaha, štěstí lehce vůkol vane a vše mi při ní blízké tak, ach blízké! – –

Jest malá, prostá, v zeleň půl se tají, z níž hledí střecha došková a šedá, snad chatka nejchudší to v celém kraji, – však přec ji oko mé vždy s touhou hledá!

Když polem bloudím blízko za potokem zrak můj kol ní jen v blahém těká snění, rád tiše dumám vázna v chůzi krokem, slasť plní duši, libé rozechvění...

Dým bělavý tam z olšin stoupá temných, výš k blankytu se vznáší lehce, hravě, tam splývá zvolna s tlupou mráčků jemných, jež rdí se nachem večer při záplavě.

Dál snivý kráčím. Slunko již se chýlí k hor obrysům, jež zlatou krášlí pruhou, chat okna žárem planou touto chvíli a hřbety střech se nachovou stkví stuhou.

A ona chatka chudobná a nízká se měkce tulí v olšin zeleň tmavou, nach červánků se v okénkách jí blýská a zlata září plane mihotavou.

Jak stařenka je shrbená a sivá, jíž úsměv sladký sídlí v tváři vlídné, když večer k horám růžovým se dívá a vzpomíná v své staré hlavě klidné.

Při vzpomínkách tu slzy vřelé kanou, tu srdce radostí si povyskočí –: sny mládí táhnou skrání ustaranou, jich krása živne v lesku jejích očí – –

Cos jako láska v duši mé se chvěje, když zřím ji večer krásnou tak a milou, z ní vane blaho, v srdci teplo mně je, duch výš se vznáší, novou vzrůstá silou.

Výš nebes modrem spěchá v písni vřelé tam v říši jasnou, svatý Mír kde vládne – ó cítím v nitru touhy růsti smělé, mé srdce jimi chvěje se a mládne!...