Ztuž mysl, nic se neboj, nelekej, nestraš smrti žádné,
Z niž nejinéholi máš co čekat, věru konce neřestí.
Proč o život se bojíš? běh musý cýle dojíti.
Zdaž udržíš bázní? drže brž jej, v ztrátu ti přijde.
Kdož dal ubezpečení životem, mezy pastmi chodicým?
V zysk tedy každý den sobě měj následujícý!
Nech smrti bázně, radímť, poněvadž zniknouti nemožné:
Když se bojíš, co minouti nemůž, tím více se trápíš,
Když všechněm se dává život nám právě nejistý.
Zlých z smrti nic se lidí neradůj, když náhle připadne;
Sám šťastný, k smrti kdo jsa hotov, jakkolivěk umírá.
Sám životem dlouhým se nekoj, smrti vzdálené neklaď.
Kamkoli sám kráčíš, jako stín všudy jak v boku kráčí,
Býti podezřele živ nechtěj! nebo věc to mizerná
Býti co pod pastí, na tě když kdož pakkoli číhá.
Nápoje tak a potud, jak potřeba káže, užívej:
Za zbytkem jde nemoc, y smrt sama z zbytku pocházý.
Snad se divíš, prostým že jsem vypsal toto veršem?
Tak to pojít párem veršíčků kázala krátkost.