Pohleďte na svou tvář, vy, kteří bez naděje sem vstupujete v tato tichá místa; já, zrcadlo, a tamhle dámská busta od holiče je krásno, které účelné je.
Vy, které zahnal sem jen buržoásní chtíč viděti obrazy a snad i malované, zde lekci dostanete. Ano, vy, můj pane, tu vizte vlastní nos, ten bohaprázdný kýč,
ten opis přírody, jejž zračím s pohrdáním. Chtěl byste zfušovat jej zbytečným malováním? Mé účelnosti čistá, přísná krása jen zrcadlí váš konglomerát masa,
aniž jej převedla na kubus, plochu, bod, jako se malovávalo za starodávných dob, kdy ještě vymýšlely se pro měšťácké organismy dnes dávno vyhynulé, ulízané -ismy,
kdy plátna natírali malíři od píky barvami na místě gumiarabiky, kdy čeští výtvarníci lovili pracně v mělku, kdy Špála maloval obrazy ještě v celku
a s chladným akademismem svá těla ztepilá, kdy jenom kritika se z novin lepila, kdy namalovali tě tak, jako se tváříš, kdy komín s kouskem Journalu neznamenalo Paříž.
My vůbec obrazem nepokálíme stěny, nanejvýš proletář v plochy rozložený (jen jako anachronismus, který se nazpět dívá, a tklivá ukázka, dojemná retrospektiva)
by mohl zavítat v náš puristický rám. Ty, neoburžoo, rozlož se v plochy sám, chceš-li se potáceti za těmi, kdo letí. K žvatlání starců od žvatlání dětí
je krůček, vteřina, kmit ptačího jen stínu: mníš: začínám – a hle, už ležíš ve Slavínu, mrtvola výtvarná, praehistorie, škváry. – „Štafli si postavím“ – díš. – Chyba. Stavíš máry.
Zbytečné všechny rozběhy a muky: Kdo dneska umění nebere z druhé ruky (a blázen je, kdo dá, větší, kdo nebere), ten připraví se navždy o chance veškeré.
Jak? řekne kritika, tenhleten český Franta snad jakživ neviděl žádného Ozenfanta, chlap ještě kopíruje celníka Rousseaua, maluje rukama na místě pusou a,
jelikož umění je dlouhé, život krátký, svůj drahý čas v klassickém postoji s paletou na palci zbůhdarma prostojí, zatím co Teige byl už v Paříži a zpátky.
Pro samé malování z vlastní hloupé hlavy zaspí, že v umění je všecko – úhel pravý, neví, čím kypí svět, co nová doba žádá, maluje předek jen anebo zas jen záda
a nikdy oboje pro jednu osobu, při tom chce, ubožák, vystihnout podobu! To kýč je včerejška. Přes všechnu znalost -ismů výtvarná oběť sociál-patriotismu.
neb na programu je zas nový program pestrý, jejž zítřek na patoky opět rozředí. Kdo odnese mne pryč z tohoto prostředí? Pryč z těchto míst, jež čpí už ztuchlinou,
pověste na výstavu mne zase na jinou, chci viset v prostoru – (skočí s hřebíku a rozbije se) Ah, ouvej, už jsem v střepy!
teď Remo z Černé ulice mne puristicky slepí a nikdy uměním nejmladším neožiji! Jsem fossil klasický pro Státní galerii!!
Cookies on Poetry Cove