Zde pěkný kout je. Stůl a láhev vína
a akustika jako v ulitě.
Bude-li někde tu nějaká čertovina,
ať visím, ďáble, propasu-li tě!
A co tak hledím v obrovitý ovál
taneční manéže – (podobno k nevíře!)
jakoby za mnou někdo vyškraboval
omáčku nožem se svého talíře!
Ó, hudbo domova! Jak tobě odnavykat?
Když blažila tě doma dosyta,
i v cizině jak drnčivý zpěv cikád
tě pozdravením z vlasti přivítá!
Než slední akkord puklým echem dozní
a z ruky unavené nástroj vypadne,
zraď mistra, jehož prsty virtuosní
tě kouzlí zde v cizině záhadné.
Ó, symfonie pražských restaurací,
jak zdraví milý je tvůj každý tón!
Jdu po zvuku, jenž roste a se ztrácí.
– Ha, ďáble, stůj! – „Má úcta.“ – Je to on.