Starobu žen v mém kraji nepoznáš,
kostnatou šíji k zemi nesklánějí,
na záspí večer, napřímená stráž,
v stmívající se pole pohlížejí.
Večerní stín se do brázd položil
a uhladil je pro polibky ticha,
vějířem vlhkým noci smyl a skryl
vrásčitou tvář, která jak hlína dýchá.
Starobu žen v mém kraji nepoznáš,
ve větru hor vlá vzdorně šátek vdovy,
západem sálá snědá stráň i tvář,
hliněný džbán je večer jako nový.
Na záspí starý střep se nepozná,
za humny hledej, co pozbylo ceny,
v pleveli poznáš, že je beze dna
hliněný džbán, který je překocený.
Starobu žen v podvečer nepoznáš,
kostnatou šíji k zemi nesklánějí,
na léta života se po klekání taž,
když za humny ohnici v polích plejí.
Na starou kleč si ve tmě pozor dej,
která se plazí v ohnice pruh zlatý,
na léta, sirobu, se po klekání ptej
chladnoucích brázd s hovícími si hnáty.
Staroby věk na horách nepoznán
na záspí tvář žen k zemi nenachýlí,
až za humny v pleveli střep je starý džbán,
až po klekání v ohnice zlatém býlí.