Ta tvrdá slova, okoralý chléb
almužen mrzáků, zraňující jak střep,
zkřivené hřeby z trosek bolesti,
jsem sbíral po cestách života svého,
jako kus železa rezivého
pocestný zvedá pro štěstí.
Nač ještě dále vláčet mošnu svou
s podkovou štěstí, pověrou rezivou,
když kouzlo ztráty vyvanulo už?
Pusť ohryzanou kost, hyeno bojiště,
zem otvírá se pro nové mršiště
a jako nový se blyští starý nůž.
A mučíš zas, ty nedosněný sne,
jak marné čekání na mrtvé nezvěstné,
bez vzpomínek a bez zapomínání!
Ožívá znamení, které nám dnové dávní
železem rozžhavených hlavní
vypálili do dlaní.
Už ani slova. Hledím mlčení
uzamkni tvář a děs, který je v ní,
ať zvíře trýzněné v své kleci zešílí.
Železem z popela posvátné relikvie
oděj plec hněvu, která žhne a žije,
muk železnou košilí.
Teď, chátro má, dozrálas pro zázrak
a ztvrdlas jako starých bitev prak,
teď přijmi světce zbroj i hostii.
Ať mluví země hlas, který byl němý.
A všechno železo, které je v zemi,
ať zabíjí.