Kolik jsi snů snil pokradmu
a ráno ani nevíš o nich,
co bílých květů na jabloních
opadávalo v černou tmu,
co lásky leží pochováno
v té prsti tmy, v tom prokletí
těch marných, váhajících ano,
kdo ležel to v tvém objetí?
V čí náručí a v loktech koho
jsi protančil svůj masopust?
Ten karneval miloval mnoho,
čí měly úsměvy, čích úst
se třpytily ty bílé zuby
pod maskou s černým závojem?
A když jsi v snách šel do záhuby,
čí pláč měls ráno v srdci svém?
A snění bolestná a děsná,
ta skutečná, budeš je znát,
až vytrhne tě drsně ze sna,
co nechává tě ještě spát?