Jsem v širém kraji pozdě navečer,
noc ještě váhá,
jen soumrak starých nadějí a věr
do srdce vtéká jako lázeň vlahá.
Jsem za branou, která se nezavřela
za kroky odcházejících,
jak náruč otevřená a stráž domu bdělá,
jež neopouští svých.
Mně voní sladčeji ta vůně bezpečí,
kterého jsem se vzdal,
já nevěrný, který je dosvědčí,
až za branou, až mimo hradeb val,
kde znějí vábněji vzdálená klekání
mně nevěřícímu
a září jasněji zázraky svítání
mně hroužícímu se v tmu.
Tam za branou, tam venku, sám a tich
jsem blíže k domovu,
tam slyším, žíznící, jak v studnách zvonících
zní píseň okovů.