Skříň v chodbě kamenné, kde bzukot hmyzu zní
a tichý hlas křik dětský konejší,
skříň, vonící jak úl o letním poledni
a na ní nápis: chléb náš vezdejší,
nůž v snědé ruce, která dělá kříž
a zlatá blýskavice vyplašených vos,
nůž, kterým skývu chleba ukrojíš
pro chlapce malého, jenž hladov je a bos,
chléb, tvrdý chléb, a příliš ostrý nůž,
na dívčím prstu krůpěj krvavá,
chléb, který chlapci, jenž má býti muž,
dlaň krví zbrocená, chvějíc se, podává,
a polibek, jenž dětskou slzu vpil,
a dětské rty, jež ssají dívčí krev,
a ve vzduchu, v té nejzlatější z chvil
medu a žihadel a vosích doupat zpěv
a krev, jež chutná jako plástev medu,
chléb mokrý slzami, který je bez chuti,
a rozkoš, srážející krev jak kapka jedu,
a polibek, který je uštknutí,
tak zlaté žihadlo vzpomínky pálíš dosud,
že k srdci sahám zas v trýznivé radosti,
jak tehdy, když jsem ucítil svůj osud,
jak hnul se po prvé v lůně mé mladosti.