Ne, nechci útěchu, jíž jícen smrti zívá,
když nebe zří v sloup obrácený zrak,
má řeč je jistota, má řeč je vůle divá,
do dna se zahryzl života mého vrak,
do tmy je vtesána kuchyň má čarodějná,
v ní marnost světa láska zaklíná:
buď věčná, řeči, buď jak bozi stejná,
buď jako Bůh jediný jediná.
Tvá slova jsou mé prsty hmatající,
kterými držím, co tma zastírá.
Nevěřím ničemu, jen tomu, co lze říci,
v klíč, který sluj mé země otvírá.
V šalebné záři nadpozemských kůrů
šedne tvář světa, rozplývá se tvar;
ať bledý dým obětí stoupá vzhůru,
dole vře země mé čarodějný var.
Ne mlčení, jež v mrazném jasu víří,
já naslouchám, co mluví sladký stín
hedvábným šelestem v mé sluji netopýří,
ze spících křídel nad sebou baldachýn,
naslouchám krvi, jak v číši srdce vřící
myšlenky škvíří šťáva matečná,
jak v peci chtíčů, věčně se spalující,
nejtvrdší tvrdne krystal skutečna
a brousím nerudné a poutám to, co bují,
a hnětu osudné, vyrvané smrti tmám,
já černý mág v své čarodějné sluji,
já zaklínám, já zaklínám!