Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých, jako bys tlumit chtěl ozvěnu lidského kroku, proč jsi tak ochladl, zvadl a ztich? Proč plížíš se za mnou a krotce se lísáš k boku
schlíplý jak pes, když se výprasku bojí? Proč jsi mne přestal už vésti? Zmalátněls pohodou mou? Už v zenitu stojí slunce našeho štěstí?
V úsvitu života mého šel napřed tvůj protáhlý zjev, jak vyzáblý seržant, jenž k útoku řady své vede. Tehdy jsi nebyl tak plachý, když bubny nám vířily krev a polnice křik ji bičoval do tváře bledé,
když spěli jsme za tebou, osudný předouce děj v hrůze, kdy obrátíš k nám svůj neznámý obličej. Nebylo souzeno před nepřítelem ti pohlédnout v tvář a přikrýt tě chladnoucím tělem.
Po létech v domově sladkém tě nalézám u nohou svých, krotkého vysloužilce, jenž sytí se minulostí. Je poledne. Celý svět zkrotl a zvadl a ztich. Láska nás při plných talířích hýčká a hostí.
Když temný tvůj stín se mihne v kadeři milé, tím žhavější vypluje z mraku pak slunce přítomné chvíle. Oč v mladosti víc jsi, démone, srdce mé mrazil, v tvém vybledlém stínu dnes polibky o to jsou sladší...
Silnější kdosi tě spoutal a s výše tvé srazil, zamlklý rozkoše přisluhovači! Ale až k západu slunce se skloní, večerní stín života mého stát bude za mými zády.
Najatý vrah, který čeká, až ovoce zrady dozrálé padne mu v klín. Mlčící stíne, jenž visíš na patách mých, tak lhostejný, zvadlý a šedý,
až přijde má hodina, naposledy vyjdi ze zálohy zrádné a přede mnou staň! Cherube mladosti mé, ohnivý anděli boje, ukaž mi tasenou zbraň,
než padne na prsa moje!
Cookies on Poetry Cove