VOJAČKA.

Pách ornicí, stájí a železem a dýmem střelného prachu; dosud ho nosím v srdci svém v rozkoši, bolesti, strachu.

Přišel, jak neštěstí chodívá, jak divoké zvíře když skočí; zašeptal slova mazlivá, pohlédl prudce mi v oči.

Z očí mu touha hleděla, předtucha osudu zlého... Přišel a kýv a já věděla: na věky věků jsi jeho!

Přišel a kýv a já musela s ním, v proud se tak sebevrah řítí... kdykoli přijde a kývne, oh, vím, bez hlesu musím s ním jíti.

Duše má zahoří divokým snem, zaplane plameny hříchu. V krutém a vášnivém objetí svém vonící ornicí, železem,

udusí stud můj i pýchu... Jako by tušil, čím srdce mé vzkvétá za nocí dusných v horečných tmách v podvečer žhavý a uprostřed léta

překročil našeho stavení práh. Jako by tušil mou nejslabší chvíli v podvečer dusný, můj divoký host bez jména, neznám a přece tak milý,

pojednou přede mnou ze země vzrost. Bez jména a přece sladšími jmény v lásky snech milenec nebyl snad zván – nepozván a přece tak pohoštěný:

nad smrtí, životem všemocný pán... Polibky prach jsem slíbala s tváří, lože mu ustlala pro lásky sen, v loktech ho hýčkala v měsíční záři,

krásu i mládí jsem dala mu v plen. Všechny mé dary vzal s úsměvem, němě. Neřekl: rád tě mám; neřekl: dík! Jako hlas polnice přived ho ke mně,

z loktů mých vyrval ho polnice ryk. Za jejím signálem odešel s plukem... Jak by mi žhavý nůž do srdce vnik! V bezesné noci teď s ryčným tím zvukem

zaléhá našeho dítěte křik...