Odejít odněkud za dívčím smíchem
jak náměsíčný v horký letní sad
a slyšet hlas, jenž mluví nočním tichem:
Já čekám, větroplachu, čas je spát.
Odejít odněkud a navrátit se někam
a zapomenout na čas bývalý
a slyšet hlas, jenž žaluje: já čekám,
proč pozdě zas, ty tuláku, ty zlý?
Odejít odněkud spálený jako bleskem
a k smrti unaven usednout na ten práh,
za kterým mluví hlas: já čekám, zmírám steskem,
zas nevyspí se ten můj větroplach.
Někam se navracet a odcházeti jinam
a vláčet s sebou loučení všech kříž
a slyšet stále hlas: nezapomínám,
ať odcházíš anebo přicházíš.
Odejít naposled a navrátit se někam,
odkud tě nikdo nebude už zvát
a slyšet ze tmy hlas: „Já ještě čekám.
Teď, hochu, spi.“ A spát a spát a spát.