V mém srdci, hned u zlaté dětství brány, spí starý sad a zahrada a dvůr. Starobou puklá věž lká do mol žalné hrany a píseň kohoutí tam zpívá břeskně v dur.
Obloha modravá jak oko mladé chůvy se nad kolébkou sadu něžně naklání. Z bažantnice zní sladké žvatlání žlůvy, života čekajícího toužebné volání.
Kaleidoskope dětství, světel mihotání, když nade dvorem den závoje noci zdvih’, jak šero v okně tálo v jitřním rosy plání a v blýskavici stínů vlašťovčích!
Pak okov ozval se, jak z hlubin stoupal plný, a dupot paznehtů kol studně staleté. Dech střemchy u plotu pohltil zápach vlny a stádo mečící křik novorozeněte.
Mlátička mručí za stodolou v stohu jak zvíře, jež se budí a zas usíná. Z kravína táhle zní řev býka jak zpěv rohu a oslí hýkání z výklenku ovčína.
Páv na zdi parku zaskřípal v zpěv rána, otvírající chvost jak tyrkisovou sluj, jako by rozlétla se dětství zlatá brána, na kterou zabušil ten mladý život tvůj.
Za plotem stojím, za nímž dům spí v klíně ohrady dětství v propast propadlé. Jaký to sladký stín tam kráčí po pěšině v tom zašlém, rozbitém mladosti zrcadle?
Jdi dále, poutníku, neohlížej se zpátky do hlubin času, soumrak padá v kraj. Nech ráno života za zahradními vrátky. Je brána zamčená v ztracený dětství ráj.
Nevidíš u ní ten dívčí přízrak státi jak anděl smrti, stojící tu stráž? Jednou ti život dal, víc nemůže ti dáti. Na cestu v noc mlčících rtů se taž.
Jdu dále alejí a přede mnou se šeří. Mha z polí čpí jak zhašených svěc dým. A za mnou paví křik jak zaskřípění dveří, jež zapadly tam za životem mým.
Cookies on Poetry Cove