Viděls krví potřísněný vřes
a pramen života, kterak se v písku ztrácí?
Slyšels kvílet zmrzačený les,
když zpívá smrt a nezpívají ptáci?
Cítils čpící vůni rakije,
když k hnilobě se mršin vilně vine?
A znáš-li, že kdo jednou zabije,
tisíckrát ubit neubitý hyne?
A kdo viděl, slyšel, cítil, znal,
nač ještě čeká na nějaké dění?
Vrátil ses a nikdo tě nepoznal.
Mohls odejíti bez loučení.
Odejít po druhé a po druhé se vrátit,
jak strašidlo, jež nemá pokoje,
nenávist nenajít a lásku ztratit
a proklínat oboje.
Nevykoupané v lítosti a pláči
v pahýlech reků hnijí boláky.
Blátivé sny mlčící nocí vláčí
duch zavšivený bledými přízraky.
Ale již znamení se na obloze tyčí
a z kyzů země prýští žhavý kov.
Tvá píseň, básníku, plamenem žhne a syčí
a slova praskají jak doutnající krov.
A věčný meč do noci tvrdě svítí,
Orion zlatý, Orion zářící.
Kolikrát bude vás nebe krví křtíti,
vy, zmrzačených hájů slavíci!