Raketou praská strom, než vdechne zhluboka
svůj blankyt poslední. Obloukem padá, hasne
zelená hvězda v loži potoka.
Veverka ztrne v slunném hnízdě svém,
tmu děsu v dětských očích. Ale jasné
slunce se vřítí prostorem azurovým
do hrobu otevřeného v moři zeleném
a zlatou sekyrou si razí cestu křovím,
kde jaký hrob vystýlajíc svým dnem.
A dole v sítinách, tam leží bez ozdob
stín lesa oloupen o píseň, třpyt a barvy.
Ohňostroj dohořel, jen sekerníka rány
sem tupě padají jak v ohořelý strop.
Snad datel dobývá se do kolébky larvy,
snad někdo kope hrob.
Snad někdo ozývá se, kdes už zakopaný
ranami v rakve krov.
Vše laděno je na ten dutý tón
a jako škorpion tě ostružina bodne.
Čím hlouběji, tím méně rozumíš,
proč nahoře je to tak láskyhodné.
Jako by ztratilas tu jméno rodné
i věčný hlas, má duše, nechoď níž.