Už noc se krátí,
blíž k ránu už.
Na stole nůž,
a nedá spáti.
Na stole nůž
se ve tmě leskne.
Vy, noci teskné,
chtěl snít bych už.
Ne, praví sen,
děsím se nože.
U nohou lože
bdím přimrazen.
Ve tmě věc každá
své ostří má.
A nůž a tma
jsou jako vražda.
Noci má, prostři
se jiným už.
Proč stále nůž,
jen hrot, jen ostří?
Ne, praví nůž
a ve tmě svítí.
Chci ukrojiti
svou skývu už.
A zakrojiti
až v samý střed.
Šest let, šest let!
A nezabíti!
Ne, sténá spáč,
bojím se vraždy,
před smrtí každý
má dětský pláč.
Velcí se chvějí,
ti vědí zač,
ale ten pláč:
mami, co chtějí?
Ne, praví nůž,
a ve tmě blýskl.
Jílec můj stiskl
jsi dávno už,
hněvem své dlaně
sám jsi mne hnět’,
šest let, šest let!
Jdu na ně, jdu na ně.
Jitro jak krev
hrá v ostří nože.
Nezab’ nám, Bože,
s vrahy náš zpěv!
Šťasten, kdo jedná,
neztracen v snách.
Leč v hlubinách
je pravda jedna.
Má studně bez dna
o pramen strach.