Už ne den sálavý, jen trochu zlata
v korunách stromů, na omítce stěn,
už jen tě pozdraví, a jako ten, kdo chvátá,
s úsměvem letmým prchající den.
Už ne noc hluboká a tajemná a tichá,
jen šeření jakoby v sklepení,
jen vězení, kde vězeň těžce dýchá
v sen pohřížen o vysvobození.
Ale přec den a noc a ještě snění,
sní stará zeď, jak pálil léta žár.
a láska jako dluh, ne dar už, ne už dar.
Už ne den sálavý, ale přec ještě zlatý
a vyšňořený jako za mlada.
Svět obléká si sváteční své šaty,
v kterých se nebožtík do rakve ukládá.