Ticho, můj bratře, počátek slovo bylo,
i konec musí být, to buď ti útěchou.
Vše zhasíná, sotvaže zasvítilo,
neznámá něha zhasne i louč tvou,
jak matka zháší plápolající svíci
u hlavy děcka, které usíná,
by tmou se napojily zřítelnice spící
a tichem noci duše dětinná.
Je slunce žal a plamen bolest jest
pro ty, kdo spí; je měsíc přízrak mdlý
pro ty, kdo vyjí tmou, kdo přijmou hrozný křest
ohnivým jazykem, který pak v zemi tlí.
Opuštěn slovy domácích liturgií,
sám němý čekán jsi v tom chrámu mlčícím,
kde není modliteb, kde oblaka se svíjí
v dým, píšící jen jedno slovo: vím,
neb nejen tvůj, všech hlasy zmlknou zas,
jak té, která ti dala hodiny žvatlající,
by v smrti tmách hřímajíc povstal hlas
všemi a všech jazyky zpívající,
všemi a všech to slovy, jež lze říci,
vším zrním plné pravdy osení,
až starou plnost únavou dřímající
rozvlní nové řeči zahřmění,
až nových slastí žár a soli nových hoří
vyztuží v blátě smrti chaluh vlas
a země! vzkřikne duch nad kosmickými moři
a budeš to zas ty, tvůj umlčený hlas.