Untitled

V těch dobách poprav, lži a zmaru já nekonspiroval. Člověk se nějak bojí k stáru (ne smrti, to bych lhal,

stár zvykáš na popravní káru) já mrtvých spíš se bál. Živé lze snadno obelstíti, když chrabrý jsi a mlád:

na prsou kříž se vábně svítí a rukavičky má kat. Leč štěstí v boji vítěziti má jenom ten, kdo pad.

Kdo zůstal živ, se trochu diví vždy svému vítězství, neklidně tíhou bujné hřívy potřásá sláva lví:

jak to, že ty jsi ještě živý? A spoluspáči tví...? Vždy vidí tváře ještě spící, a on už na nohou,

nechce jim ani sbohem říci, poděsit zprávou zlou, tichounce bere za petlici a jde skryt ranní mhou.

K stáru, v porážce nebo zdaru, spíš stojíš opodál, víš: kat a oběť chodí v páru, s vítězem, kdo se vzdal.

Samopal kácí v jámu zmaru i toho, s kým jsi spal. K stáru se chceš jen ohlédnouti, přehlédnout cestu svou

a nevidět, jak na tvé pouti jdou stíny za tebou, těch zarmoucených, kteří rmoutí, chladem svým zazebou.

K stáru se člověk spíš chce krýti, tak jako starý hrad, když zabíjejí, nezabíti, ať nerad nebo rád,

než za živa v té jámě hníti, v té jámě zrad a vád. I k stáru můžeš věren býti a nekonspirovat,

nezraditi a nezabíti ty, ke kterým jdeš spat. K stáru se můžeš polepšiti: nezabít, co máš rád.

Už nechci nic mít s umrlými, je blízká jejich říš, kam táhnu s hříchy minulými popravní káry tíž

s mrtvými, kteří hubili mi mou mladost výčitkami zlými, ale teď mlčí již. V těch dobách poprav, lži a zmaru

já nekonspiroval, člověka už to táhne k stáru jen tam, kde mlád se hřál: lehne si sám, kde líhal v páru,

na balvan rodných skal. Tam hřeje jako hřával v žáru kdys mladosti mé mys, odtud k nám v studnu u špýcharu

kamenem trefil bys, tu vedli pohraniční čáru, jako by nožem říz. Tu hřálo slunce s modré hůry,

jak nikde nehřeje, tu tály v azuru mé chmury, mé chmury: pozdě je. Tu vryl jsem do smrkové kůry:

Mys Dobré Naděje. Tam líhal jsem, pod sebou skalku, tak plochou jako stůl, a oči vbité v modrou dálku,

aniž jsem prstem hnul, jakoby na popravním špalku, půl v Čechách, v Němcích půl. Tam vřesem, plným vůně jara,

a po temenech skal šla nová pohraniční čára, kde hřál jsem ten svůj žal, přes ten můj mys a prsa stará,

jako by nožem ťal. Liebenau v hlavách, bílé v dálce už Hodkovice ne, tak snil jsem na té tvrdé skalce,

na vartě ztracené, tak sám, a stár už na povstalce, který, když ťali, tne. Stár vyhříváš jen svoje muka

v domova výsluní. A kukačka zas léta kuká. Šest! Měsíců či dní či let? A srdce v skalku ťuká,

jako když kamení. Proč vhání mi to zakukání růměnec na líce? Kukačka hájemství své brání,

své vlasti hranice. Kukačka je tu pořád paní až za Jeřmanice. Jen kukej chlumům, údolinám,

jsi doma tu i tam, ty ulétáš jen meluzinám podzimu, zrádným mhám, jen kukej jaro Kopaninám,

které vzal podzim nám. Tam dole kolem Jílového už stojí v květu sad, ty můžeš zakukat i z něho,

ty nemusíš se bát, zavolej z půlky srdce mého, kterou mi uťal kat. Zavolej, ptáku, lásku: kuku,

ty, který chceš být sám, podzimních štvanic rabskou muku já sám tu vyzpívám, když větří zvěř smrt v každém zvuku

a neví, kudy kam. A zaleť výš, až ke Frýdštejnu, ty nejsi koroptev, to my, my dole, stále v hejnu,

cedíme krev a krev, jen pro nás, pro nás stále v hejnu, svobody není zpěv. Až zřel jsem jednou s podvečerem

těch samot vzácnou zvěř. Šel kdosi v mlází, stíny šerém, a nepohnul se keř, šel prostovlasý, s kavčím perem,

zatknutým za kadeř. Šel tiše. Něco pod kabátem jako by k prsům tisk, zaváhal, popoběhl s chvatem,

jak liška, pohov, trysk, tu stál a hleděl v západ. Zlatem jako by úsměv blýsk. A vidím, tohle pták je dravý,

ne ptáče bezmocné, ten čeká, lačen, nedočkavý své hodiny i dne, když zadávili, tenhle dáví,

když ťali, tenhle tne. Když ranili, ach, tenhle raní, ten žal svůj nehřeje, tvrdě se blýská pousmání,

to, které zlaté je. Tak ještě v bouři, troskotání zas vidí muže se svou zbraní mys Dobré naděje.

Už kukačka se tiší v letu, střežíc svou hranici, už naše alej není v květu, medově vonící,

a já jdu k Turnovu, vstříc létu, Císařskou silnicí. A vzhůru městem k Hlavatici v zelené kapradí,

kde v Skalách kavka štěkající mláďata vyvádí z doupěte, které může stříci a které nezradí.

Tam všecko, co jen v skrytu bují, má tajemnou svou říš, tam po ryšavém, měkkém chvůjí jdeš tiše jako myš,

tam pro ty, kteří konspirují, je skalních slují skrýš. Na sta má doupat, děr a slují ve skalách Český ráj,

kdo proti peklu konspirují, v nich stelou si svou stáj, v nich Bůh i kacíř v skrytu bují, to Čech mých jinotaj.

Jak v skalní špelunce tam chladné studené noci jsou, než na prsa skal slunko padne zrosenou září svou!

A přece hlaveň nevychladne pistole na prsou. Neruší pych svatokrádežný svým lovem mír těch míst,

sem složí někdo světoběžný svou hlavu v klín těch hnízd. Dá kytici sem někdo něžný a hladovému jíst.

Na skalní hradbě trochu stranou od valů Valdštýna na Kalvarii, vytesanou do skal, jde pěšina.

Tam kamenný trup s bodnou ranou má skalní skulina. Tři kříže jako zkamenělé stojí tam v houštině

a pod nimi hrob Spasitele v černé tmě jeskyně s pokrývkou na kamenném těle od víry dětinné.

Svět vůbec je jen temnou škvírou, tak plnou věr a děr, přespává v sluji se svou vírou buřič i desertér.

A někdo věrný věrnost sirou tu nakrmí: jen ber. A jednou zrána, před úsvitem jsem stoupal k Valdštýnu,

den ještě nevstal s jitřním třpytem. Byl celý ve stínu hrob ve skalisku s božím krytem, s vyhlídkou k Jičínu.

Kříže se v temném nebi tají jen s hvězdou jedinou nad rájem, kde zas přelévají ďábli krev nevinnou.

A myslím na ty v tomto kraji, kteří, když ťali, tnou. Tu kdosi temný, kdosi smělý vyskočí před tu sluj

a jako ten, kdo palte! velí, než střelí, volá: stůj! O páté ráno nepříteli se podobá bratr tvůj.

Zdá se mi: tohle skalní káně jsem viděl už, to znám. Co dělat? Zvedám prázdné dlaně, trapně se usmívám,

v tom skok jak vyplašené laně a lupič je ten tam. Není smrt vzácná v lesní hloubi a v stínu skalních stěn:

někdo si přivstal hledat houby, dřív nežli svitne den a houbařem je v tmavém loubí mlází sám nalezen.

Tak časně o hodině páté úsměvů nelituj, přec jeho pousmání mate, víc nežli jeho ‚stůj‛,

jako by zajiskření zlaté z tmy trysklo před tu sluj. Jdu jako jitřním sněním zmámen ke sluji. Svítá den.

Pokrývka do noh sklouzla s ramen, spí Kristus obnažen. Sahám mu k boku. Chladný kámen je ještě zavlažen.

Sem nejde pych svatokrádežný, sem do těch svatých míst, tu líhá někdo světoběžný, u Krista Antikrist.

Dal Bohu květ sem někdo něžný, atheistovi jíst. Ten úsměv, který žhne, když hubí, nemoh’ jsem pochopit,

jako by hryzl mezi zuby té jedné hvězdy svit, když všude tma jak v podpalubí, odkud ten zlatý třpyt?

Mládí se úsměvem svým chlubí, chce blýskat se a skvít, i tehda, když jde do záhuby, zářivá ústa mít.

Zda září svou však nezahubí ten, kdo by se měl krýt? Je doba říje, doba honů, potemněl háj i dům,

už podzim spouští šedou clonu svých dešťů, snů i dum, kacanovskému pensionu tak sluší deště šum.

Když voda šumí v listí stromů jako van perutí a léta zpěv a rachot hromu v skal usne klenutí,

tu vzpomínáním cestou domů mstí zapomenutí. Jdou vzadu v patách. On či ona se z clony vynoří,

nevyčítá tvář, která skoná, straší jen příkoří, jako se vraku zjeví clona přízraků na moři.

A s deštěm noc jak mží a padá, jdeš napřed cestou svou, tak jako pastýř v čele stáda jde nepohodou zlou.

A nakonec tě v svoje lada, v svou salaš zavedou. A jednou nočními jsou stíny, jež byly ranními

a ty ses obrátil už s nimi už s obrácenými, kteří jdou zpět. A ty, už jiný, jdeš mlčky za nimi.

Už nerozeznáš: muži? ženy? rozdíly mizejí, jen vidíš, hřbet jde nahrbený před tebou. Později,

sám stín jak stěnou přelomený, je stihneš. Stíny noční směny se neohlížejí. Až jednou časně za svítání,

na zabíjení stár, nasloucháš bled, jak naříkání zavylo z mlh a par. A auto! někdo volá, shání

as káru místo már! A tu již auto pod balkonem, dupoty šepot, shon: vrazi se radí: honem, honem,

pryč s ním, to není on! To někdo jiný platil skonem za nezdařený hon. Dívám se dolů. Dupot, steny.

To vlečou těžký lup. Obličej k nebi obrácený má bosý mužský trup a v ústech, trochu zkrvácený,

se třpytí – zlatý chrup. To někdo jiný stanul v cíli, když přišel na dostřel, že v nevhodnou se usmál chvíli,

pad v cíli jejich střel, že jeho chrup už nebyl bílý, že úsměv zlatý měl. Mládí se úsměvem svým chlubí,

chce blýskat se a skvít a za jiné jít do záhuby. Zářivá ústa mít v té době, která úsměv hubí,

znamená mrtev být. A za jiného úsměv jiný naposled zajiskří, za jeden úsměv tři jdou stíny

(jen v Kacanovech tři), po jednom z Konic, Kopaniny, a sedlák na Vyskři. Zeptej se u hřbitova synka,

kdybys tak jednou chtěl se ptáti dětí na tatínka. Co by ti pověděl? Tatínek tady za zdí spinká,

že zlaté zoubky měl. Samopal sám už spouští, mate se smrt už znavená, smrt není řemeslo už, kate,

smrt je i zmýlená. Ukaž jim jenom zuby zlaté a hrob máš bez jména! Už nejsou jista v této zemi

ni ústa mlčící, už zrazuje i úsměv němý zlatem se třpytící. Opuštěn Bohem byl a všemi,

kdo nevyl s těmi bestiemi a chrup měl zářící. Jen jeden jako pyšný jelen, když přežil stáda skon,

psi nezdrásán a nepostřelen se toulá v skalách on, sám jeden po revíru celém. A na toho byl hon.

Jak nezradit a nezabíti? Tak jsem ho viděl stát na kraji lesa, stát a sníti: Ke komu jíti spat?

Ke komu jít svůj úsměv skrýti? Ach, štěstí v boji vítěziti má jenom ten, kdo pad. Kdo zůstal živ, se trochu diví

vždy svému vítězství, neklidně tíhou bujné hřívy potřásá sláva lví: Jak to, že ty jsi ještě živý?

A spoluspáči tví...? A vidí tváře ještě spící, a on už na nohou, nechce jim ani sbohem říci,

poděsit zprávou zlou, tichounce bere za petlici a jde skryt ranní mhou. nemůže k ránu spát,

když zabíjejí, musí bíti, ať nerad nebo rád, a za živa pak v jámě hníti, v té jámě zrad a vád.

Jen jeden úsměv jako z kovu a před ním rov a rov těch všech, kdo také stáli v slovu, leč nemají už slov.

Jde zvolna dolů ke hřbitovu ten, který nezanechal vdovu. A na toho byl lov. Ten, který nezanechal synka

– a jak by také směl? – teď hladí kloučka zpolehýnka ten marný cíl všech střel. „Na koho čekáš, na tatínka?“

„Tatínek tady za zdí spinká, že zlaté zoubky měl.“ Jak rychle hasne zář ta zlatá a ve tváři je tma

a cizí pán do lesa chvátá polekán; co zas má? A malá žabka: táta, táta! třepetá ručkama.

A jako ten, kdo k svému kříži jde těžce cestou svou jen s ozvěnou, která se plíží mu v patách, stíny jdou

a mrtvý, ten se neohlíží, ten nesejme ti tu tvou tíži, ten jde jen za tebou. A jednou nočními jsou stíny,

kdo byli ranními, jdeš s dobrými anebo zlými, se svými mrtvými, ať byl to „on“ anebo jiný,

do mrtvých stínů domoviny jdeš mlčky za nimi. Teď sám jsi, střelče, stanul v cíli, teď přišels na dostřel,

té, kterou nic už neomýlí, ta jednu ze svých střel teď nabíjí, tu tvou, a cílí. Co dělat? Hled’ v ten den, v tu chvíli,

abys jen pravdu měl. A tak v těch dobách lži a zmaru já nekonspiroval. Člověk se nějak bojí k stáru,

když mlád se báti bál, už nechtěl jsem jít s nikým v páru, já sám svou hru jsem hrál. Člověk se k stáru nerad mýlí,

k čemu už omyly, že jedni zabíjeni byli a druzí zabili? K stáru už nemáš tolik síly,

abys byl z lásky zlý. Mládí lze snadno obelstíti, že nepočítá ztrát, leč k stáru nechceš vrahem býti

a nechceš býti kat. K stáru bys chtěl jen nezraditi a nemuseti lhát. K stáru jdeš s večerními stíny,

jež byly ranními, a ty jdeš k západu už s nimi, už s obrácenými, které jdou v noc. A ty, už jiný,

jdeš, tichý, za nimi. Už nerozeznáš: muži? ženy? rozdíly mizejí, jen vidíš, hřbet jde nahrbený

před tebou. Později, sám stín jak stěnou přelomený, jej stihneš. Stíny noční směny se neohlížejí.

A kam? Tam v životě, tam vzadu je všecko průhledné. Kdo stíhá noční maškarádu, co mu je mumraj dne,

tak plný omylů a chladu? S Bohem, můj živý sne! K stáru dáš nerad pušku k líci a nerad tasíš nůž,

k stáru tu starou Pistolnici znáš dokonale už, tu stále na nohou, tu bdící, tu mýlící se, nemýlící.

K stáru jsi starý muž.