Jak hučí únor jako vzteklý úl,
který se pominul svou jarní žízní.
Šat zimy rozerval, leč dosud nerozdul
cár mraku, kterým bledé slunce trýzní,
jen cloumá závojem, milenec příliš prudký,
a pije hltavě úsměvů chorých zář,
ty krátké záblesky a dlouhé smutky,
jak zatmívá se znásilněná tvář.
Ne, líbat neumí a lásku nezná,
mučil se příliš v nocích lednových,
kdy hladový a vystydlý a tich
těšil se příliš na polibky března,
na plodné pláče dešťů dubnových,
vzlykajících už v kasematách zimy
svůj sen dnů květnových, který se líh’
v žalářích zim za ploty ostnatými.