Ne tma, která v sluj srdce mého civí
a kterou čiší noci roklina,
uhasne výheň úst, jež zaklíná,
ne věčnosti, dnů plíživých se bojím
s pomíjejícna kletbou úkladnou,
že jistota má, kruh, ve kterém stojím,
se propadnou se mnou v tmu pode mnou,
že marně řetězy slov tvrdě ukutými
hladinu minula chci bičovat a bít
a touhou temně zvučícími rýmy
zvon domova kladivem rozeznít,
že vína zmužilosti chabým ústům nedám,
ni jed, by vzmužil zvadlý srdce sval,
že modly běsů povalené zvedám,
zavržen světlým bohem katedrál,
a přec, i když je lež, čím jazyky se svíjí
v úst milujících zpívající křeč,
nezemřel Pan, nezhasla mystérií
domova mého sladkobolná řeč,
a přec, i když se němým bohům rouhá,
v mlčící nebe řinčíc řetězy
na prahu noci, s něhož cesta dlouhá
povede mlčením, které je bez mezí,
já vzývat nechci pravdy, jež nemiluji,
já laskám, aby žil, svůj milovaný klam,
já, který ve své sluji vegetuji,
já, černý mág, zaklínám to, co bují,
a umírám. A umírám.