Řeklas mi své jméno, které neleká,
nabídlas mi ústa mlčenlivá,
svádějící k polibku člověka,
ukázalas mi tvář, která je živá,
tvář planoucí a křídla anděla,
blesk meče, jak se z pochvy noci tasí,
zažehlas ve mně, tichá, nesmělá,
plamenný plápol pustošící krásy.
Já býval milenec a teď jsem voják tvůj,
noc svatební jak černý prapor vlaje,
já nejsem zvědav už na sladké lásky taje,
teď smrti, lásko má, svou touhu obětuj,
teď řekni jméno, které poděsí,
a vrhni na svět zář své strašné krásy,
na moji sladkou zem, na hory, na lesy,
kde u bran života andělé strážní tasí.
Řeklas mi své jméno, které neleká,
studánky zapomnění, ty, která jsi tůní.
A udeřila hodina člověka.
Zvon domoviny dělovinou duní.