S rozkvétající písní ptačího štěstí
přineslo jaro toto poselství:
tentokrát tady,
ty i tví!
Tentokrát tady má krvavá růže kvésti
a vydat vůni bolesti.
Ta stráň, ta mez, co pluh tvůj zanechal,
bude tvůj val.
Tentokrát tady,
v zahradě, kde jsi sázel, zaléval,
ty, věčný krtku, budeš zemi rýt,
anebo tam, v ten lán, který jsi oséval,
padneš jak zrno, zralé k zasévání,
v černý kryt,
aby jsi klíčil tmou,
kde v brázdách bílé plínky schnou
jarního tání.
Tentokrát tady,
anebo tam ten val,
kde mezi dvěma sady
čas do kamení střílny vyhryzal,
za starou zídkou okusíš umírání,
jak vinař víno z vlastního vinobraní.
Tentokrát tady,
kde domov tvůj je sladký,
anebo tam, snad blíž anebo dál,
a vždy ten dům jak zeď za svými zády,
aby ses opřít mohl, věrně stráž svou stál,
aby jsi nemohl ni o krok zpátky,
kdyby jsi zaváhal.
Tentokrát tady
dbej, abys jaru sbohem dal
a snění o štěstí.
Zas měsíc krvavý se v letní noci rdí,
zas kukuřice tajemně šelestí.
Zní šepot duchů v rozjizvené zdi:
Kolikráte jsi odešel nám v dál
utrácet život mladý,
synáčku nerozumný!
Tentokrát tady,
Za tvými humny.