Jsi sám. A nevíš, zda bdíš či sníš
v tom podivném kraji.
Měsíční světlo a noční tiš...
Podivné tváře temnoty tají.
Živý se mrtvole podobá spíš
a mrtví zde živými stíny se zdají...
Jsi sám. A kdosi daleko tam
jakoby šeptal: Vzpomínám...
Nevěř. – Ten hlas i ty tváře lhou –
Smyslů to klam.
Shaslé to světy jen bloudí tmou.
Jsi sám a sám.
Nevěř. Nic nebylo, nebude, není.
Jen veliké utišení.
Až – „tam“.
Brzy se rozední. V modravé dáli
doznívá píseň: Vzpomínám...
Na líci tvojí se rosa stkví
velikou krůpějí...
A podivno – pálí.
Kdos’ na blízku vzlyk’. – Stůj! – Kráčí mhou...
Zvěř ze sna se budí.
Kdo tam? Stín ptáka šleh’ oblohou.
Tep srdce tvého ozvěnou zní
studenou ozvěnou v bezedné hrudi:
Kdo tam, – – kdo tam –
Jsi sám.