Já vím, že jaro jde. A první zavonění
fialky u zdi už únor ucítí.
Už po půlnoci uslyší kuropění,
kdo bdí jak smrt u lůžka nebytí.
Uslyší bít hodinu slunovratu
v ledovou ocel nebe jako v štít.
Uvidí hvězdy v konstelaci zvratu.
Jak hoří v noci mrazivé hvězd třpyt!
Nestojí naše hvězda nad Betlemem
a studený je, domove, tvůj chlév
s jeslemi prázdnými. V příbytku vyvražděném
schnou stopy, s kterých umývají krev,
jako by nikdy nebylo Spasitele,
jako by nikdy nezrodil se král
té zemi s olámanou korunou v svém čele
hor ztracených a vyloupených skal,
jako by pastýři, jimž stáda rozehnali,
ztratili víru ve znamení hvězd.
Modli se, chudobo: přijď království tvé, králi.
Přijď, hvězdo naše, ukazatelko cest!
Přijď, slunce, v naši noc, která nás dáví,
jak plesnivina opuštěný dům.
Naplň se, střepe, starým vínem slávy
a starý pohár pozdvihne Bůh k svým rtům.