Dnes jsem tě potkal, slepý, a k srdci svému sáh’:
jsem mrtvý já? jsi ty? stín stínu vstříc to kráčí?
Ne, živ jdu za svým osudem tím popelavým dnem,
jako ty za svým psem v spálených temnotách
a staré ohniště tvé tváře proudy deště smáčí.
Jdu mlčky s cesty tobě. Projdi, minulosti
s očima vyhaslýma kolem jako cizí.
Chci vidět nepoznán starých muk diadém
a bledý jeho jas na lysém čele tvém,
když plamen oběti mé zhas’ už a jen dým
a hořká vůně její se rozplývá a mizí.
Já viděl blesk, v němž shořel pohled tvůj.
Mé oči udeřil cíp noci tvé, jež padla na tě celá.
A milosrdný déšť omýval jako teď
tvůj obličej, jenž lehl popelem,
a černé jízvy v jeho spáleništi.
Zhasl tvůj den a duše oněměla
a svět se postavil proti ní jako zeď,
o kterou bledým jiskřením tvé doteky se tříští.
Projdi, můj milý, projdi nepoznán,
stisk ruky snad by poranil ty oči,
třeštící z dlaní tvých. Mně jiný osud přán.
Ten žár, jenž spálil na troud tvoji tvář,
mé srdce zažeh’, oslepiv je též.
Keř ohnivý mi zjevil světa zář,
a co ty nocí svou v zvířecích stopách jdeš,
já dotýkám se dní konečky prstů svých,
kyprého hřbetu hmot, vlnění kosmatých,
v nichž kolébá se plavá krása světa,
psa mého věrného, jenž přede mnou jde tich’.