Jde z lesa do lesa. Tak z křoví do křoví
se smýkne had a blýskne lesklým hřbetem.
Jde po ní sníh a vítr ledový
časného jara. S loučícím se létem
se zdvihnou vlaštovky s jejího lanoví.
Před odletem
se tisknou k sobě, tiší se a sní,
naslouchajíce, podobny tak dětem,
jak v drátech severák si hrá a zní.
Za stromem v pelechu si mladý zajíc zvyk’
na úprk motoru, když zaštěká a ztichne.
Les ránu pofouká; z rigolů horce dýchne
vřes v jizvy kolejí a mokvající smyk
a oblak prachu padá v pole daleká.
Hojí se, hojí rány člověka,
zas prstí bude prach
a smrt zas růst a vznik.
Terasy lesů sestupují v kraje
brázdami rozervané,
které se chlebem hojí.
Políčko lnu, jak vochlice se bojí,
se krčí u lesa a trápí se a stydí
ve stínu chvojí sosny ohlodané.
Jde poutník silnicí: Dej, Pane,
milosrdenství těm, kdo byli v boji,
vám květy pošlapané, pokácené háje!
Vidí
visuté zahrady zeleného zas ráje
s dálnicí tvrdou, tvrdou cestou lidí.