Jsem váš, jen váš, vy lidské dcery,
váš milenec, váš spojenec,
spoluvinník vaší zpronevěry,
v hrách lásky spoluspiklenec.
V slzy, jež smáčejí vaše líce,
můj úsměv duhu pokládá.
Se sněžným hrdlem holubice
si pohrává spár jestřába.
Můj krok se plíží v ženských krocích,
za bílou krásou temný stín.
Jsem sen, který sníte v dusných nocích.
Upír, jejž rodí panen klín.
Jsem démon touhy, dítě noci,
zplozený prázdným objetím.
Kouzlo, jež daly mi temné moci,
je blaženstvím i prokletím.
Jsem noc i její světlé ráno,
mé bílé sestry pokrevné.
Jak v slunci sníh v mém žhavém „ano“
roztává led vašeho „ne“.
Jsem plný hříšné rybí vůně,
zvon touhy z hlubin temně zní.
Jsem v tůni lůna, které stůně,
utonulý, jenž hnije v ní.
Piš Leporello: Dnes jsem loudil
lásku pod klenbou ambitů,
až Svaté Panně kol úst bloudil
milostný úsměv soucitu.
I ta, jež potře hlavu hada
a svatou patou Satana,
Královna nebes, vidí ráda
na kolenou dona Juana.
Znám vás, vy sladkých tužeb masky
v zlých pokušení hodině.
Znám soucit váš, předpeklí lásky,
vy děvčátka, vy bohyně.
Jsem váš, jen váš, vy křehké dcery,
nebes i pekel spojenec,
spoluvinník každé zpronevěry,
královny králů milenec.