Za zlatého rána
se růže rudě tmí,
rudá tma v zlato vtkaná
a ve tmě pod hvězdami
se zažíhá jak rána
a nevoní, jen mámí.
Ale když okenice
noc zajaly a vězní,
zvon růže nezní
a šarlat padá s líce.
Nemůže barvu lhát,
vylila víno ze sklenice.
Jen smuteční má šat
a závoj nenadzvedá,
pod kterým tvář jde spat
jako červ země bledá.
Anebo barva věcí
je ve tmě čirá.
A růže se má svléci
a ruměnec si stírá
a vylévá svou sklenku,
tak průsvitná a sirá.
Vrátila rudou plenku
očím, které ji tkaly
a zůstaly tam venku.
A noc ji do tmy balí
a vkládá do etuje
na křišťál, na krystaly,
na krásu, když je nahá.
A tmou jen vůně pluje
svlékání, ještě vlahá.