Jednou jsi přišel a já byla sama.
Jak prázdná studně mlčel starý dům.
Dřevěné schody stály mezi náma,
práchnivý žebřík k prázdným nebesům.
A s každým schodem vzdychlo srdce moje,
jak jsi šel vzhůru ke mně blíž a blíž.
Co schod, to mrtvý z prohraného boje;
a po nich kráčíš výš, sám mrtvý již.
Temno je u nás, když se večer šeří,
se světlem k dveřím vyšla jsem ti vstříc.
Staneš-li po letech zas u mých dveří,
vejdi, můj milý, chtěla jsem ti říc.
A pak jsi stál na prahu bez klepání,
jako by hrobník před mým hrobem stál.
Ty sladká muko čekání, odříkání!
Nezaklepe-li, neřeknu mu „dál“.
A když jsi zaklepal, já oněměla,
já neměla pro tebe žádných slov.
Až stiskne kliku – v duchu jsem si děla,
hrobníku svému otevru svůj rov.
Kamení tvrdé bylo milování,
kamení tvrdší je teď život můj.
Čekala věk jsem na to zaklepání,
až v soudný den teď na mém prahu stůj.
A když jsi stiskl kliku jako známý,
ozvěnou výsklo v chodbě kamenné.
Zamčené dveře stály mezi námi
a klíč jak oheň pálil v ruce mé.
Uhasla svíce a my ještě stáli.
Uhasla touha, chladne v ruce kov.
Vzdychají schody, až umlkají v dáli
a já tu stojím, stojím beze slov.
A vím, že nepřijdeš už k prahu mému,
že nezaklepe štěstí šalebné
a že je konec, navždy konec všemu,
že oněmělo pyšné srdce mé.