O čem pak snít, o čem pak zpívat,
je-li sen lež a píseň klamem?
Nemáš, co není v tobě samém,
nemáš, neumíš-li se dívat
skrz prsten syna, prsten dětí,
dívat se pozlaceným rámem
na dno, pod hladinu, jež letí.
Podobny utonulé zvěři,
které srst ještě v proudu vlaje
barvami duhovými ráje
na dívčí pleti, srsti, peří,
za tváří tvář po proudu letí,
Anděl a Zvíře v jedné spleti,
jak den jde za nocí, noc za dnem
zarámované zlatým rámem.
A v jednom prázdném, ach, tak prázdném
tma, kde by měl být On, Ten třetí.