Svůj prsten na okno teď řídím,
které tvář smrti zabednila,
kdyby tě sebe více skryla,
tebe já vidím, tebe vidím.
O čem jsi snila, tváři milá,
tak mračící se věčně v nebe,
tak jako já se dívám v sebe,
když miluji, když nenávidím?
Teď vidím rozervy té tváře,
již rozřezala jako nože
úzkost dobrého hospodáře:
Co zasiji, co z toho sklidím
a co mi zničíš, věčný Bože?
A syn, jenž hospodaří s plevou,
ve stopách tvého hněvu kráčí
a sny své po nebesích vláčí
v okně neověnčeném révou.