Tmi, zahrado, se jak tvář vraha,
buď mlčení tvé sebe větší,
za tvými ploty stáda mečí,
tak bílá jako mléčná dráha
a v černé věži ruka něčí
v klávesy jako v klasy sahá.
Andělé ještě v domě sídlí,
studený máj ráj ze stodoly,
andělé o pastýřské holi
a víly s duhovými křídly,
veliké, štíhlé, trochu smutné,
které se ovčím mlékem léčí,
jako když v žhavý popel sněží.
Ach, meč, ten radosti květ utne
a před svým křížem smuten klečí.
A klávesy mých prstů běží
jak v snách po strunách jeho řeči.