Mluv, dome, hlasem sebe tišším,
zakletým v skrýše tvé a skrýšky,
šelestem cupitání myšky,
a já tě slyším, já tě slyším;
buď mlčení a do němoty
tvé sestoupím, kde v černé věži
klávesy bílých prstů běží
a vítr obrací jim noty.
Tmi, zahrado, se sebe více
v temnoty ustrnulém moři,
prstenem vidím: slavně hoří
v zahradním svícnu voskovice
v altánu, zarostlém v psím víně,
aby v svém snění nezbloudila
ta velká, trochu smutná víla,
chodící s knihou po pěšině.
Teď vešla v altán. V štíhlém klíně
zasvítila jí stránka bílá.