Po tobě nemám nic
z tvé plavě vlající síly,
jen zvyk ten u okna stát
a v nepohody hledět tvář,
oknem věnčeným révou
se nedívám v léta žár bílý,
v špinavé cáry mračna,
když plíží se k sýpce jak žhář.
Po tobě neumím nic,
jen osudu zlého bohy
špehovat, jak se plíží
v údolí mraky s hor,
blesky, olizující
domova zlaté stohy,
tebe, palčivé léto,
vražednější než mor.