Jak jinaká jsi, stáji koní,
dunící v pyšném nepokoji,
který se vzpíná, že se bojí,
jak stíny oblaků se honí.
Tam starý kočár v koňském trusu
s postraňky jako hřebce svaly,
sní o cestách, pádících v dáli,
o klisnách, cválajících v klusu.
Jak chodily jste, hřívy vlání,
lukami napojené žíně,
mlsati cukr do kuchyně,
jak panny sladkost milování!
Ten strašný krok na dlažbě síně,
než hříva jako vějíř hebce
se ve veřejích rozevlála!
Kam jsi mi, Olgo, odcválala,
po boku Smrt, černého hřebce?