Nebezpečí, ty hnízdo vosí,
visící v révě hrozen sivý,
pročpak byl tolik žádostivý,
tě vzíti do rukou, hoch bosý?
Proč sáhl rukou po ulitě,
z níž jedovaté šípy sviští?
Nevolal meč tam, bolest příští:
vyjdi mi vstříc, mé milé dítě?
Jak vědma jeho chůva malá
s modlitbou k zemi přisedává,
(je v rukou božích lidská šťáva
i zem, která ji v sebe vssála),
a z bláta na tvář náplast dává.
Domove, v tobě všecko hojí,
hojivý balzám je tvá šťáva.
Tvůj lék, ten nikdy neselhává,
Betleme, lék je i v tvém hnoji.