A stojí dům a stojí stromy,
v tmy černém šatě pozůstalí,
když nejde pán, který se vzdálí
(žal nalomí, leč neulomí)
zvědavě hledí známé stěny
na práh, kdo známý na něm stane.
Kdopak má říci: vítej, pane
ztracený a zas nalezený?
Plot, který ani nezaštěká,
dívá se na cizince němě.
Ale zeď poznala, jak jemně
pohladila ji ruka měkká.
Kam, v který kout se schoulil skromně
služebník věrný, čekající,
po prstech spících prsten bdící
a čekající v prázdném domě?
Jak ústa, když chtí něco říci,
černá se vikýř na alkovně.