Ne dívčí laso prsteníčku,
viděl jsem prsten za hrob věrný,
teď zlatý, kdysi drsný, černý,
kořenu sukovitého smyčku.
Ten prsten nejde lůžko sdílet,
které smrt lásce ve dvou stele,
neposlouchá mše za zemřelé,
nad hrobem pozůstalé kvílet,
zůstává strážce domu stálý,
věrný a přece nesvěcený,
ne prsten dcery, prsten ženy,
který se přes práh zakutálí
daleko od domova stěny,
aby se stulil v cizí dlani,
aby se hřál za cizí stěnou
a skanul slzou bezejmennou
v popel cizího umírání.