Nezapomeň, že do té chvíle,
kdy navždy, navždy umlknem,
ty mluvíš černě a já bíle,
že do té chvíle oba lžem,
a možná ty, který jsi černý,
se také musíš bíle skvít
a možná zradíš víc, ty věrný,
ty necitelný, pravdy cit,
ten pravdy cit, ten temnosvit.
Proč vinit brusy provinilé,
když nůž se o nůž nabrousí
a všecky nás, nás všechny zbylé,
kat všech nás jednou zardousí?
Proč přísně tak a zarputile,
když v snách už nepoznáváš zem
a konec, k němuž všichni jdem,
je sudba temná v záři bílé?
proč přísně tak a zarputile?