Vzplanula večernice mdlá
pochlebným údivem:
„Jaká to růže rozkvetla,
můj hochu, v náručí tvém?“
Zašeptal oknem snící sad
toužně a unyle:
„Jaký to bohatýr má tě rád,
děvče mé spanilé?“
Krotká noc, tichá, bázlivá
v jizbu se vlídně naklání,
černými rouškami přikrývá
mladého štěstí rouhání.
Růžový úsvit v lůžko pad,
mladý den oknem v jizbu dých...
– „Má milá, strašno je milovat...“
– „Miláčku, umřít chtěla bych.“
– „Byla to láska, byl to sen?“
– „Ty pláčeš, má přesladká?“
A oknem dobrodušně den:
„Dobrýtro, děťátka!“