Vzplanula večernice mdlá
pochlebným údivem:
„Jaká to růže rozkvetla,
můj hochu, v objetí tvém?“
Zašeptal oknem snící sad
toužně a unyle:
„Jaký to bohatýr má tě rád,
děvčátko spanilé?“
Krotká noc, tichá, bázlivá
v jizbu se vlídně naklání,
černými plenami přikrývá
mladého štěstí rouhání.
Růžový úsvit v lůžko pad’,
mladý den oknem chladně dých’.
„Má milá, strašno je milovat.“
„Miláčku, umřít chtěla bych.“
„Byla to láska? Byl to sen?“
„Ty pláčeš, má přesladká?“
A oknem dobrodušně den:
„Dobrýtro, děťátka.“