Jsou okna domů smutných očí řady,
které se ptají:
Jsou mrtvy. Vzpomeneš? A ty jsi ještě tady?
A vyčítají...
Jsou dvéře sedmi zámky uzamčené
v tvém rodném klínu,
od jejichž prahů stráž tě odežene
zrazených stínů.
A staré stěny – tváře lásky bědné,
zbrázděné bolem,
vzpomínkou krutou na tvou zradu blednou,
kráčíš-li kolem.
Jsou kouty hanby, které smrt a tlení
v jasné dny šíří,
kde mládí tvého mrtvá poblouzení
tlí na pranýři.
A někdy zdá se: žádné viny není,
jen fantom pouhý
jemného srdce, prudké zahýření
veliké touhy,
spoutaných křídel mocné rozepětí,
zkoušení síly,
lásky, jež snily žhavě o objetí
a udeřily...
Že tvoje malé radosti a žaly
se propadají
a zástavy, jež dříve slavně vlály,
že dosud vlají...
A ničeho ti není líto v světě,
vše bylo darem.
Jdeš ulicí jak hřbitovem, jenž kvete
novým zas jarem...