Má krásná, pojďte, nechť se duše sprostí v zpovědi vřelé těžkých pochybností, pojďte se podívat na naše Město snící v poledním žáru... Jako v dávném čase.
Zachtělo se mi krutých důvěrností a chci je říci. Zachtělo se mi rouhat jeho kráse i Vaší kráse. Vůbec každé Kráse.
V růžovém poli zlaté plochy planou – na mladých vnadách starobylý skvost – vizte tu krásku v spánek zkolébanou, jak k ňadrům tiskne mrtvou minulost,
jí těžkým příkrovem je stará její pýcha, a pod ním mladá bytost líně dýchá – – kontrastem tím si zvykla vítězit a snít a snít...
Je krásná. A v tom tragická je vina bláhových srdcí, jež k plané kráse lnou. Kdys do jejího rozkošného klína my pohřbili svou mladost neplodnou.
Jen vzpomeňte. Tam pod Petřínem kvetou třešňové sady, jasmín, šeřík, hloh, v to zvonková se píseň chvěje nad Loretou... kdo, mladá touho, odolat ti moh’?
Jak neutonout srdci v moři pokušení, když smysly hoří, mladá krev se pění, jak neuvěřit její svůdné lsti, jež místo života nám dala marná snění
a místo činů prudké radosti, jež kletbou jsou i pýchou naší mladosti. My žili sníce. Naše sny pak měly i její vůni, barvy, duši, tvar...
Ó proč jsme tehdy vzali Circé kouzelnice ten zrádný dar? Od doby té my živoříme, sníme, uprostřed krásy v slastech otročíme,
po čem se ruka vztáhne, mezi prsty zmizí... Jsme bez duše jak ona. Duch náš zakletý je v bytost, jež nám cizí. Jsme estéty.
Má krásná, pojďte. Nechť se duše sprostí v zpovědi vřelé hříšné minulosti, nadešel den, své hříchy bychom smyli. Pojďte, v tvář Městu jako v dávném čase
budem se rouhat Vaší, jeho kráse. A vůbec kráse, bez ducha a síly a bez velikosti...
Cookies on Poetry Cove