Nic nemá v světě klín
pro mužský sen a štěstí,
jen les, jen lesní stín
s šelestem ratolestí.
Nic neutiší tak
mámení žádostivá,
jako když s výše pták
v šumění lesa zpívá.
To staré štěstí jest,
ten muž a les a ptáci,
nová je jenom zvěst,
že muž se k němu vrací,
když pomsty starý bůh
a smrt ho vyplenili
a mrchou čpící vzduch
jen hyenami kvílí.
To stará, stará zvěst,
jinými jenom slovy:
posvátných hájů křest –
a Bůh je zase nový.
A nový Bůh je tich
a místa má rád pustá:
jen med včel divokých
proroků živí ústa.
Jen lesní kořeny
jsou křtitelů všech krmí.
Kde chrám je zbořený,
les nové víry strmí.
A smrt, tak stále táž,
snad sejme masku žalu
pro novou kamufláž
nového karnevalu.
To stará, stará zvěst
o ráji, jenž se ztrácí,
nové jen na ni jest,
že vyhnaný se vrací,
že z trosek katedrál
jde mezi sloupy stromů,
že Kain se Bohu vzdal,
a kajícný jde domů.
Oltáři oklamán,
lesního hledá běsa,
aby ho starý Pan
pramenem pokřtil lesa.
A muž, který se vzdal,
je zase nebi blíže.
Zas šumí dřevo kříže,
Spasitel z mrtvých vstal.
A život, stále týž,
železné zdvihne hledí
a uzří nový kříž,
věřící, kteří vědí.
A Adam, krve syt,
se hojí jako rány.
Jen nespat, netasit
v zahradách Gethsemani!